Zámek Týnec v umění

V Týnci se narodili nebo působili učitelé Matějíčkovi, Muchkové, Maidlové, Sládkové aj., osvícení kněží jako např. Vavřinec Vlasák, básník František Jaroslav Vacek-Kamenický, arcikněz Josef Formánek, Josef Brenner a další, básníci a spisovatelé - František Kuchyňka Týnecký, Rudolf Kuchyňka, Josef Hais Týnecký, František Zdráhal, malíři Le-Mariusové, Josef Kočí, František Vrobel, Otakar Štáfl, Vilma Vrbová-Kotrbová. Restaurátor František Kotrba 1942-43 restauroval interiér týneckého kostela.

Je jen málo vesnic, o nichž bylo napsáno tolik knih, jako o Týnci. Nejvíce děl o Týnci napsal redaktor, básník, dramatik a spisovatel Josef Hais, který stejně jako básník František Kuchyňka si zvolil přídomek „Týnecký“. Život v Týnci popisuje v knihách Domov, Na mezi, Na Hrátkách, Arcikněz, Pasáček z Bystřice, Mezi horami a lesy a v mnohých dalších. V r. 1948 byl jmenován čestným občanem Týnce. Dalšími čestnými občany Týnce byli jmenováni roku 1904 Jan Sládek, roku 1992 Jindřich Kolowrat Krakowský a roku 2002 František Tomáš Kolowrat Krakowský.

STEHLÍK, Ladislav: Země zamyšlená, Žatva Praha 1966, str. 205-206

“Od myslivny s mansardovou střechou (v Loretě) se najednou rozevřel jedinečný pohled k Týnci, jako namalovaný na pozadí s panoramatem šumavských hor…

Zámek byl v plné parádě, práci pečlivých zahradnických rukou bylo vidět na každém záhonu před glorietem i v parku, kde pod alejemi lip stály sochy antických bohů Área a Flóry…

Štíhlou týneckou věž zahlédáme z mnoha míst klatovského kraje, jak tvoří nejvýraznější podobu týnecké siluety. Kolikrát jsem už pod ní stál.

Vchod na týnecký hřbitůvek má tvarovou líbeznost lidového baroka, jak ji známe z některých kreseb Alšových. Sáhne vlahou rukou k vašemu srdci a zrak naplní pohodou. Neodolal jsem a nakreslil si jej zbožně i s košatými lípami, cibulkou věže a starou školou, jak bych dýchal ovzduší některých románů Raisových. Od hřbitovní zídky je nejkrásnější pohled k hradu Klenová s obdélníky žitnišť, brambořišť a luk, které svou teplou barevností se odrážejí od schlazené šumavské modři…“

Karel Hašler
Tam u Klatov v zámku Týnci nad lesy,
na vršíčku pod modrými nebesy,
sluníčko když na obzoru vychází,
hezky se to v starém parku prochází.
V Týnci, tam je boží klid a zemský ráj,
Jak na dlani leži tu ten český kraj,
A když bouře nad zámek se přivalí
Lásku v srdci k přírodě jen zapálí.
Nad Týncem když rozhoří se letní den
Ze zámku mne píseň lesů volá ven,
Píseň lesů tajemná a dumavá,
Jak ji umí zpívat jenom Šumava.

Josef Váchal

Přibývají zážitky z cest, dojmy, obrazy krajin, dílo narůstá, roste, stává se posedlostí tvůrce, vášní, vyznáním, poselstvím umělce světu...

Tak vznikala, částečně na Týnci, Váchalova Šumava, jedinečné dílo výtvarné i neméně osobité dílo literární. Váchalův vztah ke kraji se utvářel léta, nabýval na síle, hloubce a důvěrnosti. Jen člověk, který prošel šumavskými lesy křížem krážem, poznal jejich samoty, zaposlouchal se do hukotu jejich ledových říček, mohl vytvořit Šumavu umírající a romantickou. Váchal se na Šumavu neustále vracel, miloval ji, obdivoval a také se úzkostně obával o její osud v moderní době. Rozsáhlá sbírka jeho díla bude stálou expozicí na zámku v Týnci.

Josef Váchal se narodil v roce 1884 v Milavči u Domažlic, odkud pocházela jeho matka. S krajinou jihozápadních Čech se Váchal sblížil také při návštěvách vesničky Olšan, kde žili rodiče jeho ženy Máši. Při jedné takové toulce krajem v čase líbánek objeví Váchal starobylé Neprachovy, jejichž atmosféru vloží v roce 1914 do cyklu deseti grafických listů Neprachov a krajinné motivy zabydlí bytostmi a bůžky z pohanské doby, doby, o níž je přesvědčen, že ji sám autenticky prožil.

K prvním předpokladům díla patří nepochybně Váchalova neúnavná chodecká vášeň, touha a chuť vidět a poznávat. Váchal se vydává na dlouhé pěší cesty, jak bývalo kdysi zvykem; putuje krajem, vandruje jako tovaryš, mlynářský pomocník, krajánek, prožívá krajinu jako romantický básník, jako poutník. V srpnu 1905 se Váchal vydává na svou první velkou malířskou cestu, při níž poprvé spatří šumavské předhoří. Za tři týdny urazí 290 km. Ušlé kilometry si Váchal pečlivě zaznamenává, na mapě Království českého si vyznačuje barevnými pastelkami chodecké trasy. Příruční mapa zachycuje cesty od roku 1905 až do roku 1927, a je zřejmé, Váchal je na své turistické výkony náležitě pyšný. Nejraději putuje sám, střádá dojmy, pozoruje a vnímá bohatství tvarů a barev. Sám říká, že si z cest přinášel více skic psaných než malovaných, rozmaloval se až po návratu domů.

Váchalovo putování připomíná tak trochu legendární cesty Karla Hynka Máchy, romantika podobného založení.

Na první cestě zaujala Váchala krása velkých starých stromů, uchvátily ho i velkolepé noční roje stovek a stovek svatojánských mušek. Váchal navštívil Alšovy Mirotice, Písek, Vodňany, Bavorov, Vimperk, Kašperské hory, Chudenice, Klatovy…

Krajinu, staré stromy, les, mokřiny, jezírka, močály vnímal jako tajemnou říši, zabydlenou všelijakými duchy, mocnostmi dobrými i zlými, pohádkovými strašidly a skřítky.

Váchala vzrušovaly legendy, dávné kultury, přitahoval ho mýtus země. Už Neprachov má toto spodní ladění, pod půvabnými, zasněnými krajinami je slyšet temné a zlověstné chvění. Výlet do přírody není pro Váchala příjemnou procházkou. Váchal vnímá věci jinak, svým dojmům připisuje vždy hlubší význam. S přírodou ho koneckonců spojuje už ta skutečnost, že pracuje se dřevem. Jako dřevorytec, umělec a nedostižný řemeslník má ke dřevu obzvláště citlivý, vyhraněný vztah. Duše lesa, duše dřeva, to nejsou u Váchala jen prázdné fráze. Při své práci se Váchal spojuje s tvořivými silami přírody, žije tím, co vyhnalo strom do výše a rozprostřelo jeho větve. Dřevořez s názvem Uvolněné myšlenky o stromu z roku 1919 nám dává nahlédnout do tajemství tvorby, lesa, přírody. Letokruhy a vlákna dřeva doplňují zásahy nože a dláta, umělecké dílo působí jako součást přírody, jejich řeč je stejná.

Barevný linoryt Prales z roku 1921, nazývaný také Duše lesa, můžeme asi stěží vztahovat někam jinam než na Šumavu. Kde také jinde u nás ještě přežívají zbytky přírody skoro nedotčené lidskou rukou, poslední útočiště lesních duchů! Ze změti kořenů vyrůstá figura v podobě kmenu, v němž se zjevuje pravěká bytost, vládce lesa. V kompozici grafického lisu se setkávají všechny jednotlivé elementy přírody, kořeny, kameny, větve stromů, mraky a blesky opět v symbolické jednotě.

V roce 1922, tedy v následujícím roce, podniká Váchal spolu s Annou Mackovou, přítelkyní a později i celoživotní družkou, velkou cestu po Šumavě. Volba není náhodná, putování od Želnavy po Špičák už představuje určitý umělecký program. Šumava nabízí zážitky, kterých se jinde nedostává. K významným událostem první společné cesty patří i návštěva staré papírny v Prášilech, jejíž prostředí oba naprosto uchvátí. Ruční papír Eggerth z Prášil pak bude Váchal dlouhá léta používat k tisku některých svých knih, vydávaných obvykle v počtu od jednoho do dvaceti exemplářů.

V dalších letech pak následují další cesty po horách, pěší turistické túry s batohem na zádech. V roce 1926 jsou to hned cesty dvě: první trvala od 13. do 26. srpna, druhá od 3. do 22. září. Zní to neuvěřitelně, ale celkem urazil Váchal 848 km.

Ve dvacátých letech zaznamenává turistika prudký rozvoj, budují se značené cesty, turistické chaty, zlepšuje se turistická výzbroj. Také Váchal jde s dobou a stává se v roce 1925 členem Klubu československých turistů. Na Váchalovy cesty po Šumavě se musíme dívat také jako na sportovní výkony, i když jsou motivovány umělecky. (K pionýrům české turistiky a lyžování patřil i Váchalův otec Josef Aleš – Lyžec, okultista i sportovec, autor Obrazů horské zimní krásy).

Váchalovy návštěvy Šumavy přibývají. Často pobývá i na zámku v Týnci, jehož majitel Dr. Ing. Jaroslav Polívka, je vášnivým sběratelem umění a Váchala podporuje. Váchal v Týnci vytvoří řadu děl, zámek, se stane častým motivem. Váchal v Týnci tráví i jedno ze svých vrcholných tvůrčích období v roce 1931, tehdy vydává svou asi nejvýznamnější knihu Šumava umírající a romantická, na níž pracoval v průběhu předchozího roku (v textu krátce zmínil i Polívku). 22. května vyjeli s Annou Mackovou a psem Tarzanem z Prahy a druhý den ráno dorazili na nádraží do Janovic nad Úhlavou, odkud je to do Týnce asi pět kilometrů. Váchal bydlel v jedné z hospodářských budov zámku, v tzv. zahradním domku (není možné nevzpomenout na zahradní domek Egona Schieleho v Českém Krumlově).

Chodili na dlouhé procházky po okolí (delší výlet si udělali mimo jiné do rodných Milavčí nedaleko Domažlic), koupali se ve zdejších rybnících, kreslili a Váchal též psal. V červnu navštívili místa spojená s obdivovaným spisovatelem krvavých románů Heinrichem Christianem Spiessem – Tupadelskou skálu nedaleko Bezděkova (asi 5 km od Týnce), romanticky působící útvar, kam se Spiess uchyloval k psaní a Spiessův hrob na bezděkovském hřbitově.

O Spiessově vztahu k Bezděkovu je též zmínka ve Váchalově Šumavě umírající a romantické. Toto umělecké dílo bylo v anketě českých kunsthistoriků označeno za druhé nejvýznamnější umělecké dílo 20. stol. hned po Čtenáři Dostojevského Emila Filly. Šumava umírající a romantická je součástí sbírky Jana P. Lazarowitze a bude v Týnci vystavena.

Osobnost a dílo Josefa Váchala bude prezentováno v expozici plánovaného muzea umění, které na Týnci vzniká. Zároveň probíhají přípravy doprovodných akcí a pěších putování ve stylu „Po stopách Josefa Váchala“, které by se měly stát pravidelnou atraktivitou pro místní i přespolní.